Rozhodčí řízení

Dlouhé rozhodovací doby, v návaznosti na ně zvyšující se náklady, komplikovaná procesní ustanovení a v mezinárodním rámci problematický výkon rozhodnutí cizího soudu jsou doprovodnými jevy obchodního soudnictví napříč všemi státy a jejich právními řády. Subjekty závazkových vztahů potřebují rychlejší a jednodušší způsob řešení sporů.

Rozhodčí řízení (neboli arbitráž) je tzv. alternativním způsobem řešení sporů právě pro ty subjekty, které se s klasickými neduhy klasického řízení před obecnými soudy nehodlají smířit. Jeho moderní historie započala s hospodářským rozvojem po I. světové válce, jeho obliba celosvětově stoupá a v mezinárodní obchodní sféře již postupně vytlačuje klasickou soudní jurisdikci.

Ve své podstatě jde o zákonnou možnost vyloučení působnosti a pravomoci obecných soudů pro konkrétní spor mezi subjekty, které si tuto skutečnost mezi sebou dohodnou. Do právního řádu České republiky byl institut rozhodčího řízení implementován zákonem č. 216/1994 Sb. , o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, jehož ust. § 2 odst. 1 stručně vystihuje podstatu rozhodčího řízení: Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Dohoda mezi subjekty o podřízení řešení jejich sporu rozhodčímu řízení může být buď součástí uzavírané smlouvy (potom hovoříme o tzv. rozhodčí doložce) nebo může mít formu samostatného smluvního dokumentu, uzavřeného současně se smlouvou, po uzavření smlouvy před vznikem sporu, nebo až následně po vzniku sporu. Rozhodčí doložku mohou ve smluvních dokumentech využívat všechny subjekty, a to jak fyzické, tak právnícké osoby. Další možností je zahrnutí rozhodčí doložky do obchodních podmínek jedné ze smluvních stran a tyto podmínky učinit nedílnou součástí uzavírané smlouvy. Obecně je možné doporučit formu rozhodčí doložky, nebo? po vzniku sporu bude již ochota protistrany uzavřít takovou dohodu a vystavit se tak riziku (výhodě) rozhodčího řízení, tedy rozhodování v krátkém čase a vydání vykonatelného exekučního titulu, mizivá.

Druhou základní podmínkou je tzv. arbitrabilita sporu, nebo-li možnost rozhodovat daný spor v rozhodčím řízení, nebo? ne všechny spory lze rozhodovat v rámci tohoto řízení. Zákon č. 216/1994 Sb. stanovuje podmínku možnosti uzavřít v dané sporné věci smír dle zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád a předmětem sporu musí být plnění určité hodnoty (závazky z kupních smluv, smluv o dílo, úvěrových a leasingových smluv, dodavatelských smluv a celá řada dalších synallagmatických smluv).

Obecně lze stanovit předpoklad možnosti řešení sporů v rozhodčím řízení pro všechny spory vzniklé z jakékoliv smlouvy mezi dvěma subjekty, ať už obchodníky či „neobchodníky“. Z dosahu rozhodčího řízení jsou vyloučena řízení, která může obecný soud zahájit dle občanského soudního řádu i bez návrhu a ta, která svou povahou nejsou kontradiktorní (např. řízení ve věcech obchodního rejstříku, řízení o některých otázkách obchodních společností a jiných právnických osob, řízení o osvojení, o prohlášení za mrtvého, projednávání dědictví a obecně žaloby na určení práva). Výsledkem rozhodčího řízení je tzv. rozhodčí nález, který svým charakterem a formou odpovídá rozsudku vydávanému obecnými soudy. Rozhodčí nález tedy musí být písemný, podepsaný rozhodcem, jeho výrok musí být alespoň stručně odůvodněn (pokud se strany nedohodnou jinak) a nabývá právní moci doručením.

Po nesplnění povinností uložených straně, která ve sporu nebyla úspěšná, se stává rozhodčí nález vykonatelným a tedy současně exekučním titulem.

Rozhodčí nález může být zrušen pouze na návrh obecným soudem, a to z taxativně vymezených důvodů uvedených v zákoně o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Jedná se však vesměs pouze o důvody vyplývající z procesních pochybení, z důvodů na straně rozhodce a neplatnosti rozhodčí doložky (rozhodčí smlouvy) nebo nearbitrability sporu (viz výše).

Soud však nemůže zkoumat podstatu sporu a nemůže tak samotný právní názor rozhodce nijak hodnotit či dokonce měnit.